Jak si poradit s nežádoucím močením u kočky

Dosud bylo vše v pořádku, ale najednou nacházíte po bytě loužičky. Na koberci, v posteli, na gauči či v botách. Něco s Vaší kočkou nebude v pořádku. Jak to řešit?

Zdravotní potíže

V případě, že kočka močí mimo záchodek, jako první musíme vyloučit, že je jedná o zdravotní problém. Kočka může trpět zánětem močových cest nebo onemocněním ledvin. Nejdřív navštivte vašeho veterinárního lékaře, který provede potřební vyšetření moči a krve. Pokud je vše v pořádku, hledáme další příčiny.

Nevyhovující záchodek

Kočky potřebují na záchodku svůj klid a soukromí, vyhovující podestýlku a jednoduchý přístup. U starších koček je častou příčinou močení kolem záchodku, že se do něj pro nemoc pohybové soustavy nemůžou dostat. Proto je nutno záchodek upravit, aby vstup do něj nebyl obtížný.

Ujistěte se, že kočce dáváte do záchodku dostatečné množství písku. Obstarejte jí třeba víc záchodků a rozmístněte je po bytě. Hlavně na místa, kde je klid a ticho, nechodí tudy pořád lidi.

Stres ze změny

Nežádoucí močení je často projevem nespokojenosti a stresu s novou situací. Může to být stres z nového prostředí po přestěhování, nová kočka, nový člen domácnosti či jiné zařízení bytu. Kočky se snaží močí značit své teritorium a nasytit ho známým pachem.

V tomto případě můžou být nápomocny kočičí feromony, které jsou k mání pod názvem Feliway. Existují ve formě difuzéru, který jenom vložíte do zásuvky a ten bude pravidelně uvolňovat feromony do prostředí.

Feliway obsahuje tzv. obličejové feromony koček. Ty kočky uvolňují do prostředí třením obličeje o nábytek nebo jiné prostředí, čím si značí své teritorium, kde cítí bezpečně. S pomocí difuzéru se tak líp vyrovnají se změnami kolem, protože budou obklopeny známou, uklidňující vůni. Je potřeba podotknout, že lidi kočičí feromony vůbec nevnímají.

Pokud se vám nepodařilo zamezit nežádoucímu močení změnou záchodků ani pomocí feromonů, je nutno vyhledat pomoc veterinárního lékaře, který se specializuje na poruchy chování mazlíčků.

Nepříjemná bolest v krku

Co způsobuje bolest v krku

Může jít o nachlazení, například pobyt v průvanu. Rychlá jízda na motorce, kdy se špatně obléknete. Příliš studené pivo v horkém letním dni. Ale častou příčinou může být předzvěst chřipky.

Jaké jsou příznaky?

Máte potíže při polykání. Škrábání a nebo bolesti. Ochraptělost a bolet při mluvení. Vyschlo v krku a máte stále chuť na něco horkého, co vám tento nepříjemný pocit zažene.

Jak jednoduše se bolestí v krku zbavit?

Pokud vyléčíte nachlazení, například pití horkých nápojů, např s citronem, pak odezní i tato bolest. Hlavně nedat na babské a chlapské řeči. Mohli byste si uškodit jinak. Zbavíte se sice bolestí v krku, ovšem přijde další problém. Budete muset léčit bolesti hlavy či žaludku.

Jaké jsou prostředky, při větších obtížích?

Mnohdy nepomohou horké nápoje, čaje, bylinky. Nepomůže ani opěvovaný grog. Musíte navštívit lékárnu. Dobrý přípravek a i doporučovaný je Neo-angin. Každé dvě hodiny cucat, jak doporučuje výrobce a váš lékárník. Můžete zakoupit i sprej. Je účinnější.

Typy na samoléčbu

Sliznice udržujte vlhké, pijte. Dezinfikovat krk, například výše uvedeným přípravkem Neo-angin. Bylinkové čaje, kloktání aj. Používat přípravky, které tlumí bolest.

Po třech dnech k lékaři

Nepodceňujte své zdraví a jděte k lékaři. Nehrajte si na hrdiny. Může jít o vážnější onemocnění, než se sami domníváte. Může se dostavit horečka, zánět mandlí. Bolesti se stále zhoršují. Pokud máte obtíže s dýcháním.

A vzhůru, bez bolesti

Pokud se zbavíte této nepříjemné bolesti v krku, můžete dále žít aktivně. Sportovat, zajít s kamarády na jedno. Nastartovat svého miláčka na dvou kolech a užívat si rychlost. Jít s milou na procházku.

(Václav Hejna) hejnacopywriter@seznam.cz

Jak poznám, co v životě dělat?

„Už by sis měla pořídit dítě.“ „Měla bys jít studovat.“ „Měla by sis najít práci.“ „Měla bys začít cvičit.“ „Měla by sis udělat tu státnici z angličtiny.“ Měla, měla, měla… Opravdu bych měla? A co když se na to vykašlu a neudělám to? Co se stane? Počkat… já se na to vlastně vykašlala. A co se stalo? Něco, co absolutně nikdo nečekal. Nic.

Naši blízcí nás neustále bombardují hromadou životních mouder a rad, připomínají nám, co bychom měli dělat a co naopak dělat nesmíme. Vždycky mě zajímalo, kde se v nich bere to přesvědčení, že zrovna oni vědí, co je správné. Když se jich zeptáte, jak vědí, co v životě dělat a co ne, vždy vám odpoví stejně: „Jsem starší a už mám něco za sebou. Ty jsi ještě mladá, nevíš, jak to v životě chodí.“

A nikdy to ani nezjistím, pokud budu dělat jen to, co mi řeknou ostatní, a nebudu se umět rozhodovat sama za sebe. Možná je to nepochopitelná věc, ale já se chci rozhodnout špatně. Když budu dělat vše podle ostatních a podle nich tedy správně, nikdy nerozeznám špatná rozhodnutí od dobrých. A co pak, když tady své blízké mít nebudu, aby mi poradili?

Vždy jsem dělala to, co mi řekli. Protože jsem věřila, že to je opravdu dobré pro mou budoucnost. Věřila jsem, že to se mnou myslí dobře. A taky že mysleli. Jenže si nepřipouštěli, že by se mohli mýlit. Poslouchala jsem je do té doby, než jsem si uvědomila, že již nedokážu dělat vlastní rozhodnutí. Je velmi pohodlné nechat ostatní rozhodovat za vás a sám sebe tímto nezatěžovat. Ale já už jsem si pohodlí užila dost. Je čas postavit se na vlastní nohy a začít hezky od začátku.

Ale co teď? Jak poznám, co mám dělat? Prostě to zkusím a uvidím. Budu dělat, co chci a ne, co se ode mě očekává. Takhle jsem se rozhodla. Úplně sama. Pokud jste na tom podobně jako já, možná je načase, abyste to zkusili také. Je to docela osvobozující pocit. A už jen ten pocit za to stojí.

Jana Ostárková

Jsme jen polovina člověka

„Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži a ten, který se odváží říkat pravdu, je považován za šílence či blázna.“ Platón 320 př. n. l.

V podstatě nic nového, jak můžeme číst u 2 300 let starého citátu zástupce vrcholného období řecké filozofie. Je to myšlenka platící nejen pro totalitní režimy, ale i demokracii, jako takovou. Lidé se sami, různými způsoby (násilím či všeobecným tvrzením o svobodě) omezují pouze na část osobnosti. Polovina rozumová, zkušenostní. Druhá polovina, tedy duchovní je zastíněna, můžeme říci strachem z vybočení z řady. Strach, nebýt šílencem a bláznem, a ztratit tak možnost propagovat své umění, vlastnosti, osobnost navenek.

Jelikož jsem spisovatel. Ano jsem, protože uskutečňuji psaní a filozof, jelikož uskutečňuji poznání skrze onu skrytou druhou polovinu a odkrývám se tak díky své otevřenosti. Snažím se tím i více otevírat svému já, nejen v životě, ale hlavně v tom, co dělám a uskutečňuji. Tvořím literaturu. Uskutečňuji vnitřní otevřenost duchovního poznání skrze formu literární, pomocí slov. Odvaha říkat pravdu skrze literární díla.

Pamatuji si na své první pokusy, pokud vynechám jistou neznalost větných skladeb, slabší slovní zásobu, byla to mnohdy právě polovičatost spisovatele. Otevřenost dnes spíše považujeme za schopnost sdělit vnitřní myšlenky, které musí zaujmout svou nepravděpodobností. Spíše obrácenou k materiálnímu naznačení věci, než duchovnímu náhledu na věc či událost. Proto i mé pokusy o vyjádření něžnosti k osobě druhého pohlaví v povídkách jsou v materiálním podání spíše omezeny, než přílišně otevřené. Pokud to mohu přirovnat, tak vše z oblasti erotické „kultury“ je neustálé opakování jednoho. Například sex je popsán podle jisté šablony, bez fantazie. Ta je nahraditelná ale tou druhou možností, duchovní, tajemnou. Skrze vlastní individuální náhled, i na tuto „událost.“

To je ten fenomén promítnutí sebepoznávání do literatury a umění vůbec.

Sebepoznání je velmi podceňovaná a neoblíbená součást hledání podstaty smyslu lidského života. Proč? Protože je otázkou osobního prožitku. Je otázkou setkání s méněcennou, stínovou, úmyslne potlačovanou částí lidské osobnosti, je setkáním s osobním zlem. To pochopitelně vnáší do lidské mysli strach, bolest a utrpení.
(MUDr. Pavel Špatenka- www.help24.cz)

Nedávno mě o polovičatosti a nedostatečnosti vzdělání či snad vzdělání ve lži přesvědčil jeden student gymnázia. Jednalo se o jednoduchou tvorbu webových stránek, pouze v HTML. Podíval jsem se na jeho práci a on mi vyprávěl, jak profesor jeho práci odsoudil. Jednoduchý web byl příliš složitý, jelikož byly použity atributy, které sám vyučující snad ani nechápe. Jde tedy o jistý náznak vzdělávání, které je naprosto nevyhovující. Konkrétně, jedná-li se o samotnou tvorbu statického webu, jehož problematiku zná žák prvního stupně základní školy, zcela jistě.

Ovšem tvrdím, že gymnaziální vzdělávání je postaveno na bázi přípravy studia na vysoké škole. Tedy konkrétního předmětu. Středoškolské všeobecné vzdělání je tedy postaveno na podrobnějším studiu všech vyučovaných předmětů. Obšírněji než je tomu na základní škole. Tedy i tzv. nezáživných. Nutí nás, abychom pochopili pravdu, že musíme dělat i věci, které zdánlivě nepotřebujeme.

Jednou, asi rok po maturitě se mě zeptala profesorka matematiky, zda v životě její předmět využívám. Odpověď by mohla být zcela praktická. „Ano, dokážu si lépe spočítat výplatu.“

Ovšem, jelikož jsem se zaměřil na oblast filozofie, která v sobě obsahuje všechny předměty, je mezi nimi i matematika. Filozofická oblast logiky, který pro mě začíná už od studia Aristotela a jeho analytik. A matematika, jako reálná věda je pro mě tvrdým oříškem. Bez profesorky mám s logikou prostě problémy. A filozofie bez logiky je poloviční filozofie. Bez její znalosti nelze aplikovat ani filozofii umění, etiku a všeobecně poznávání, jako takové. Poznávání zákonitosti světa, abychom pochopili skutečnost svého já, jako celku.

Je to asi stejné, jako tvrdit, že jsem spisovatelem jen skrze psaní. Byť platí, že jsem dlaždičem, skrze kladení dlažby. Zedníkem, skrze nahazování zdi. Spisovatelství vyžaduje celek, jako je schopnost psát a vytvářet věty. Schopnost vnímat svět, skrze své já, tedy celistvost osobnosti a správného vnímání. Jako dlaždič musí chápat, jaký materiál použít. Tedy využití jisté části filozofie materiálu a filozofie umění kladení materiálu do jistých souvislostí. Nejen praktických, ale estetických a dalších hledisek.

Otevřenost, sebepoznání, upřímnost a pravda je součástí jakékoliv činnosti, aby byla celková, skutečná, pravdivá a v umění krásná, poučná. Jinak se jedná pouze o lživou tvorbu reality, kterou můžeme poznávat od prvních krůčků skrze první setkání se světem a lidmi v něm.

(Václav Hejna) hejnacopywriter@seznam.cz

Historie a fakta

Ďáblova bible – Codex gigas

Ďáblova bible je největší rukopisná kniha. Byla napsaná jedním neznámým tvurcem, který ji i barevně vybarvil. Název ďáblova bible vznikl kvůli tomu že ji napsal jeden člověk ve velice krátkem čase. Šíři se zvěsti o tom že mnichovi, který dílo sepsal pomáhal sám ďábel. Kvůli neznáme totožnosti se mnichovi začalo říkat velký pisatel. Mnich tuto knihu napsal aby nebyl za své hříchy zazděn zaživa.

Kniha začíná záznamem tří abeced: hebrejskou, řeckou a latinskou.

Vlastní text začíná starým zákonem (cca. 118 stran)

Po něm jsou dvě historické práce Josepha Flávia žijícího v letech 37 až 95 po kristu.

Další text tvoří Origines, který dokončil sevillský biskup Isidor. Řádky jsou nervózně řazeny atyp písma vypada jinak, což se jeví jako práce někoho jiného.

Další text je zase psán rukou velkého pisaře. V textu se píšou rozpravy o lidském těle a jeho nemocech a rozpravy o oku.

Na stránkách 253 – 286 je zapsán nový zákon s úvodem svatého Jeronýma.

Potom se kniha zásadně mnění, text je psán střídavě červeným a žlutým písmem. Je psán na zčernalý pergament.

Zde je napsán penitenciál, začíná slovy (Hřešil jsem) je to chmurné a vyvolává to myšlenku že to skutečně psal kající se mnich. Přičemž v těchto větách je písmo psané zase někým jiným a né velkým písařem. Že by opět vypomohla další osoba?

Na straně 290 je vykreslená postava. Nejspíše má připomínat ďábla. Postava má vstyčené ruce, na hlavě má rohy a v ústech má dva jazyky což má naznačovat dvojí smysl jeho řeči. Na každé končetině má jen čtyři prsty a má zelenou hlavu.

Obraz ďáblika měří půl metru. Obraz je zarámován věžemi jinak je prázdný. což má představovat středověkou prázdnotu, hlavni princip zla. Na druhé straně je obraz království nebeského. To představuje protiváhu k ďáblovi.

Na následujících stránkach nalezneme magické zaklínadla, lékařské formule k zahánění padoucí nemoce, zimnice a k vypátráni zloděje. Tyto stránky jsou temné jak obsahem tak i vzhledem. Formule k zaříkáni ďábla tu ovšem není.

Na stránkách 294 – 304 je zapsaná kronika česká, kterou napsal Kosmas. Tento opis patří k nejstarším a nejlepším dílům. Podle typu písma opis psal zase velký písař.

Další listy, které byly odstraněny patřili řeholním pravidlům benediktinskéhořádu. Vytřženo bylo osům listu.

Konec kodexu tvoří seznám členu podlažického bratrstva. Tenhle seznam už byl sepsán někým jiným a to v letech 1227 – 1229.

V ůplném závěru jsou vypsaný dny na, které připadnou velikonoce.

Ďáblova bible už dostala hodně názvu, třeba jako kniha knich, knihovnou v jedne knize, superlativy jako třeba Codex giganteus, Gigas librorum či Codex gigas.

Kniha nejspíše vznikla o kolo roku 1229 v Benediktinském klášteře. Doklady o jejim vzniku, důvodu sepsání či autorovi nejsou dochovány. Tato kniha je v dřevěných deskách potažená kůží a s kovovým zdobením.

Měří 920x510x22 mm

Obsahuje 640 stran (320 pergamenových fólii) jedna strana má průměr 890×490 mm.

K získání tolika materiálu bylo za potřebí asi 160 kůži z oslů.

Z neznámých důvodu někdo vytrhl osum stránek z knihy.

V roce 1967 byly poškozeny původní desky požárem, museli být nahrazeny novými o síle 22 mm.

Kniha postupem času vystřidala spoustu majitelů. Dokonce se tvrdí že měla na přední straně vyraženou jednu z podob pětilisté růže. Což je znak Rožmberského rodu a že byla po určitou dobu majetkem Rožmberské knihovny.

1295 - Tohoto roku ji vykoupil Pavel Bavor pro knihovnu Břevnovského kláštera.

1420 - Táborité spolu s lidem Pražským vyplenili Břevnovský klášter a vypálili         knihovnu. Benedikti s Břerova se schovali do opevněného kláštera v Broumově, s sebou přivezli hodně cených předmětů, ke kterým patřila i ďáblova bible. Kde byla pečlivě uschována a stražena.

1421 - Husité zničili a vypálili klášter v Podlažicích. Ďáblova bible již byla na jiném místě. Byla v Broumově, kde k ni mněli přístup jen vyvolení.

1594 - Byla ďablová bible převezena na Pražský harad, kde byla až do roku 1648.

1648 - Toho roku obsadili Pražský harad Švédští žoldáci pod velením královny Kristíny. Ta panovala roku 1632 – 1654. Švédští žoldáci ďáblovou bibli odvezli do Stockholmu. Byla tak těžká že ji málem neunesli dva chlapi. Švédové ji pojmenovali jako ďábelské dílo zazděného mnicha.

Od sedumnáctého stoleti kniha opustila Švédsko jen dvakrát. Až do roku 1796 ji žádný čech neviděl. V devatnástém stoleti Čeští všdci žádali o zapujčení ďáblovy bible, byli však odmitnuti Švédy. Po téměř 360 letech se bible vrátila do Čech.

Zapujčení ďáblovy bible do Česka domluvil premier Paroubek. Musel však slíbit že válečnou kořist vrátime na zpět bez poškození. Už pouhé zapujčení této knihy je velký ůspěch české diplomacie.

Kniha byla vystavená a otevřená na straně, kde je vykreslen ďáblik. Knihou se mohlo i listovat ale pouze virtuálně.

Dokažte co umíte

The Secret Optimism (Tajemství optimismu):

Dokažte, co umíte. Každý z nás ovládá něco zajímavého, protože každý z nás je jiný. Nikdy v životě jsem si nepomyslel, že budu psát. Nikdy jsem neuvažoval o tom, že se budu věnovat publicistice či psaní firemních článků. Reklama se mi zdála jako otravný moment, kdy přeruší zajímavý film nejen na Nově. Tajemství optimismu mě začalo zajímat v době, kdy jsem si četl optimistické knihy. Ovšem nemohly být naplněny ve společnosti pesimistů a pochybovačů. To za prvé. Naše myšlenky nám bránily v rozvoji. Odkládání důležitých věcí a výmluvy, že to nejde.

Z hloupostí vznikají projekty:

Je zajímavé, že můj dětský nápad, vytvářet si vlakové soupravy z papíru či dřeva se mohlo stát jistým zajímavým projektem. Byl ze mě železničář, ale po letech mě práce přestala zajímat. Tehdy jsem si vlaky sám vyřezával ze dřeva. Nenapadlo mě, že tato hloupost se může stát projektem budoucnosti. Stejně tak vytváření vlastních tratí a jízdních řádů. Ale i projekt redakce na internetu. Z této hlouposti mohlo vzniknout něco většího.

Nevzdávat to:

Ani po letech jsem nevzdal mé myšlenky, chcete-li mé hlouposti. Nové povídky na pokračování, které skoro nikdo nečte. V minulosti nikdo nečetl filozofické úvahy, které nyní zaplňují mnohé internetové stránky.

The Secret Optimism:

Na adrese Facebooku The Secret Optimism je nový projekt, který má najít spojení a vytvořit komunitu optimisticky smýšlejících lidí. Těch, co něco začínají, chtějí začít či už dokázali. Vyhledávejte vždy chtřejší lidi, než jste sami.

Stránky The Secret Optimism tak navazují na další projekty copywritera a spisovatele.

Dokažte, že opravdu něco umíte a věříte tomu:

Navštivte tyto Facebookové stránky a ukažte, co ovládáte. Mé copywritingové služby vám mohou být k užitku… včetně propagace zdarma.

(Václav Hejna)

Filozofie jinak

„Vaše odrbanosti,“ nevím odkud jsem to vzal, múza má smysl pro humor.

„Co Búh posral, to nerozesírejte,“ jedno z vystoupení na HBO.

Jedna z vět, u které jsem se rozesmál, jako u dalších.

Je úžasné, jak pověstné házení klacků pod nohy funguje. Je to asi jedna z mála metod, které nám pomáhají vybřednout z jakéhosi průměru a stát se Rackem Livingstonem. No, nelétat nízko.

Ten tazatel to posral, stejně jako advokát ve filmu Vykoupení z věznice Shawsank. Dokopal mě k odpovědi a já se stal takovým neonováčkoplatonikem. Nyní jsem se dohrabal dál, „děkuji pane tazateli,“ měl by být rád, že jsem jeho jméno zapomněl.

Vlastně se mohl stát mým poradcem v otázkách filozofických a mohl nastat dialog. Blbce jsem ze sebe neudělal. To mě těší. Rozesírání věcí je svým způsobem hanobení víry jako takové. Tedy, tak mi to bylo vysvětleno. Víra je daná, filozofie rozesírá to, co bylo stvořeno. Nikdo nikdy nepřišel na tu jednoduchou pravdu. Dívej se a uvidíš. Co vidíš je pravdivé. Co slyšíš je pravdivé. Co cítíš, je pravdivé. A nesnaž se cítit hovno jinak. Smrdí, je to pravdivé. Neřeš to. Věřící od dialogu utekl,

A hlavní duchovní rádce našich ministrů má velký úspech. Pedagogické znalosti mu byly něco přeci jen platné. Naučit je, srát na všechno a na všechny je zcela jistě úspešné. Snad se to povede i celé společnosti.

Stát se věřícími.

(Václav Hejna)

Pracovat a nebo o práci přemýšlet?

Proud myšlenek, bouchnutí do stolu se nekoná. Pořád to samé, „co bude dál…, co potom, jak, kdy, proč, odpověď? Žádná.“
Je to jen deníček, ze života, zápisky o smutku a pokusech se zasmát. Tomu všemu.

Tuhle pitomou otázku si pokládám dost často, „co bude dál.“

Přečetl jsem si nějaký článek o nemocných, postižených, handicapovaných. Povídání o těch, co jsou považování za ty, co něco dokázali, i přes své bolesti. Jsou to hrdinové.

Jen Karel si pořád na něco stěžuje, sere mě to. Byť už zde používám slova Pepíka. Ten kluk se na mě podepsal, teda.

„Drž hubu, nestěžuj si a piš. Pořád si tu na něco hraješ, kdyby ses nemohl vymlouvat na tu tvojí nemoc, stejně nic neumíš, jen okolo sebe kopeš,“ podobných emailů jsem dostal mraky. Nedokážu to v sobě udržet věčně. Je mi to už ukradené. Nad vodou mě nyní drží Jarda s Pepíkem.

Podal jsem si inzerát, hledám kámošku. Hmmm, a co bude dál? Karel si zase po čase začne stěžovat, protože mu dojde humor. Co, když dostanu otázku na vážné téma. Co když ….

Byl jsem včera ráno u diabetoložky, na kontrole, „vy si sem chodíte jak chcete, měl jste přijít minulý týden,“ opět na mě zvýšila hlas.

„Jo, bylo moc horko,“ blbá výmluva, ale pravdivá. V čekárně zase plno lidí. Ještě že jsem měl ten MP3 přehrávač a do sluchátek si pouštěl jazz.

Vysoký cukr, koňské dávky inzulínu. Transplantovaná ledvina zatím maká. „Karle drž hubu, nikoho to tady nezajímá,“ řekl jsem do zrcadla na WC. Snad jsem čekal, co mi na to poví.

No, doma jsem si pustil počítač, napsal jsem další pokračování povídky a deníček. Ten nezbytný deníček. Třeba pro budoucí román.

V práci ve skříni mám tisícistránkový deník o událostech před třemi až čtyřmi lety. Byla tam jedna velmi zajímavá věta. „CO BUDE DÁL.

(Václav Hejna)

Krása a poučení

Nyní se prodírám kapitolou Filozofie a umění ( Arno Anzenbacher- Úvod do filozofie). Proč to dělám, snad abych vysvětlil, ještě jednou, že u filozofie můžeme nahlížet vlastním pohledem (omlouvám se, už jednou jsem napsal, že příliš neovládám to množství filozofických pojmů, která nyní považuji za zbytečné. Snažím se je nahrazovat českými ekvivalenty).

Když jsem otevřel tuto kapitolu, začíná „…Jde o krásná umění… Kant nazývá umění způsob představy, který je účelný sám o sobě, a ačkoliv bez účelu, přesto podporuje kulturu duševních sil kvůli společenskému sdělování…“

V tu chvíli jsem si uvědomil, že podobné sdělování pomocí názorů známých filozofů, zůstane u maximálně názvu kapitoly a závěru. Kolik toho zůstane z Nováčka? Pro člověka, jež pokládá otázky ve filozofii naprosto jednoznačné. Co si myslím. Poučil jsem se u T. G. Masaryka, Václava Havla a mnohých, kteří byť obsáhle vysvětlují problém.

Proč musím nyní vysvětlovat tak jednoduchou věc, jako je dotazování ve filozofii a případné odpovědi. Lze ve filozofii jednoznačně odpovědět? Bez diskuse o problému asi těžko, či jednou větou. „Nemyslím si nic, protože nevím, ale Kant na to odpověděl. Takto…..“

Jestli jsem porozuměl jednoznačně kantovu názoru na krásná umění? Ne. Rozhodně ani ne po přečtení celé kapitoly. V otázce mohu nyní odpovědět pouze pomocí tvrzení Tomáše Akvinského- „Krásné je to, čeho poznání se líbí.“ A to vše doplnit latinsky.

Znám člověka (skutečného filozofa), který má tak úžasnou paměť, že si zapamatoval snad tisíce názorů, kdo a kdy je vyslovil. Dokonce i latinsky. Zda je to důležité pro filozofy, to jsem zatím neřešil. Jen se dozvědět jeho vlastní názor byl problém, i pro akademika.

Možná argument pro hlupáky. „On neví.“ On neví, protože já nevím. Jen jsem menší hlupák a jsem hrdý, že jsem hlupákem. Nechci být někým lepším. A kdybych se nyní zaměřoval na problém krásného umění, mohl bych napadnout i samotnou literaturu. Ovšem nejsem ten, kdo hodnotí způsob vyjadřování v povídkách, úvahách, abych se projevil jako hlupák. Nejsem ten, kdo hodnotí, že filozof není filozofem, když nerozumím filozofii.

„Podle Kanta je umělecké dílo symbolem mravního dobra,“ byť jsem se to snažil vysvětlit sám, jinak.

Literatura přináší nejen dobro, ale i poučení. Pokud se to týká krásné literatury. Můj pokus o vulgarismy, např. Pepík s Jardou se stal spíše cestou k zviditelnění. Ze začátku to mnohé zaujalo. Na rozdíl od jiných pokusů vyjádřit krásu po svém. A to samotné autory může přivést k vlastní změně. Vlastního náhledu na život. Tím se i jeho písemný projev změní. Bez ohledu na komerční úspěch daného díla. O něj ani tak v tomto případě nejde.

Omlouvám se těm, kteří čtou jen ty věty, které se jich dotýkají. V tomto případě nejde o problém hlouposti, případně ješitnosti jiných. Pokud umělec či samotný čtenář nepochopí tento základní rozdíl, zůstává ve tmě svých představ a názorů o sobě samém. „Já jsem ten blbý, on je ten chytrý…“ A o tom literatura rozhodně není. Hledat v ní to poučné a krásné, pokud o to samotnému autorovi vůbec jde.

(Václav Hejna)